Rubrika: Nezařazené

  • Šokovala komisi a byla přijata

    Šokovala komisi a byla přijata

    S úsměvem a odlehčeně o osobním image a výběrových řízeních.

    Ucházíte-li se o volné místo, absolvujete většinou ústní pohovor. Měla jsem příležitost být na obou stranách, jako uchazeč a i jako člen výběrové komise.

    Otázky uchazečům – kdysi dávno

    Když ještě nebylo GDPR a komise neměly soupisku nediskriminačních standardizovaných otázek, bylo možné položit účastníkům výběrových řízení různé kreativní dotazy.

    Jak zabít čas při výběrovém pohovoru

    Komise, jíž jsem byla členkou, vybírala referenta pro nejmenovaný úsek nejmenované firmy. Jednou z uchazeček byla paní Zuzana, dáma ve středních letech. Na závěr pohovoru kolega Pavel, člen komise, přemýšlel, jak naplnit určený čas. Hluboce se zamyslel a zeptal se:

    „Paní Zuzano, jak byste se nám prodala?“

    A čekal, že paní Zuzana začne vypočítávat své silné stránky a vyzdvihovat přínosy pro firmu.

    Přišlo, co nikdo nečekal

    Na tváři paní Zuzany se objevilo překvapení, pak lehký úsměv. Upřela pohled na kolegu Pavla, vypnula hruď, laškovně, avšak velmi decentně zavrtěla rameny a zeptala:

    „Jak prodala? Myslíte jako žena?!“

    Pavel nejprve vytřeštil oči, ale potom se začal smát. My ostatní jsme zavřeli pusy otevřené úžasem. Nakonec jsme se smáli všichni včetně paní Zuzany.

    Jak to dopadlo?

    Co myslíte, byla přijata? Jasně, že ano. Vyhrála na celé čáře. Nejen odborně, ale i svým přirozeným a nekonvenčním přístupem.

    Poučení

    Její reakce byla nečekaná, překvapující a decentně laškovná, proto měla úspěch. Kdyby reakci přehnala, byť jen malinko, neuspěla by.

    Využití čehokoliv, co vás odlišuje od ostatních uchazečů, výrazně zvyšuje šance na úspěch.

    Jen pozor na tenkou hranici mezi tím, co je ještě zábavné a odlišující a tím, co už je přehnané a odstrašující.

    Mám dotaz 🙂

    „Jak byste se prodali vy?“

  • Všechno je jen na mně

    Všechno je jen na mně

    Abych všechno dělal/a já. Co by dělali, kdyby nebylo mě?

    Paradox toho, co chceme a toho, co děláme, který se týká žen i mužů, přestože aktérem příběhu je žena, (klientka Studia osobního rozvoje).

    Zpověď Bohunky z doby před 2 lety

    „Jsem vyčerpaná a otrávená, všechno je doma na mě. Nejen, že uklízím, vařím, nakupuju, peru, ještě se starám i o vše kolem baráku. Kdo myslíte, že domluvil servis na kotel? A ta stará kuchyňská linka tam bude, dokud se o novou nepostarám já. Když už náhodou něco udělají, stojí to za starou bačkoru. Nebýt mě, shnijí ve špíně a bydlet budou jak bezdomovci.“

    Radikální řešení

    Bohunka před 2 lety žila s manželem a 2 dospělými dětmi. Vytoužená pomoc a ocenění od rodiny nepřicházely. Byla vyčerpaná a zklamaná a nevěděla, jak situaci změnit. Nakonec zvolila radikální řešení, koupila si byt a odstěhovala se.
    Zároveň čekala, že její děti a manžel budou nešťastní. Představovala si, jak budou litovat, že ji nechali odejít, jak umřou hlady a na špínu.

    Nic z toho se nestalo

    Po Bohunčině odchodu začal manžel normálně fungovat. Dokonce postavil „do latě“ i obě děti, které se konečně osamostatnily. A má i novou kuchyň.
    Překvapená Bohunka se ptá: „Proč to nešlo dřív? Proč, až když jsem odešla?“

    Proč? Protože …

    Dokud budeme vše dělat sami, není důvod, proč by to měli dělat druzí.
    Pokud budeme pomoc a práci druhých kritizovat, pomáhat přestanou.
    Pokud neřekneme, jak se cítíme a co potřebujeme, je možné, že se pomoci nedočkáme.

    Je běžné, že se jedná o děděné vzorce chování.

    Chcete změnu?

    • Řekněte svému okolí, jak se cítíte a jakou pomoc očekáváte.
    • Udělejte jmenný rozpis prací (povzneste se nad rádoby vtipné poznámky rodiny).
    • Přestaňte všechno dělat sami (ten nepořádek vydržíte 🙂 ).
    • Nekritizujte a poděkujte (nikdy neuklidí tak perfektně jako vy).
    • Buďte vytrvalí a trpěliví (neustupujte a mějte pochopení).

    Začátky budou obtížné

    Připravte na pobouřené reakce a nátlak okolí.
    Rodina zřejmě bude chtít, abyste fungovali, jako dříve, protože to pro ně bylo velmi pohodlné.

    Vydržte.

    Stěhování zvažujte teprve potom, co přinejmenším vyzkoušíte tento postup.

    Doma nám už dlouhou dobu funguje seznam věcí, které je třeba udělat. Pocit, když škrtáte řádek červenou fixou, protože je hotovo, je k nezaplacení 🙂
  • Není to Alzheimer, je to Autopilot!

    Není to Alzheimer, je to Autopilot!

    Také neustále něco hledáte? Možná to není Alzheimer!

    Byla jsem rozmarná a pořídila si drahé brýle. Jsou na dálku. Bohužel na blízko už přes ně nevidím, tak je sundávám, nandávám, sundávám, nandávám. Sama často nevím, kde brýle mám. Ale tentokrát jsem je opatrovala a hlídala jako oko v hlavě.

    Když naběhne program Autopilot

    Chystám se k odjezdu na kole k sestře do přibližně 10 km vzdálené vesnice. Vše mám, tak ještě brýle. Kam jsem je položila? Obejdu známé odkládací pointy. Brýle nikde. Prohrabu všechny kabelky, zkontroluju všechna brýlová pouzdra. Tak jsem …. ?! Kam jsem je dala? Snad jsem neztratila další brýle! To se mi podařilo už 3x.

    Další brýle fuč

    Volám, že přijedu pozdě, že hledám brýle. Zoufalá a zcela na zhroucení hledání vzdávám. Další brýle fuč. A zrovna ty drahý!
    Sestra mě vítá v brance. Když seskakuju z kola, nadávám na sebe, jak jsem nepozorná, že jsem ztratila nové brýle.

    „Který brýle jsi ztratila?“ ptá se mě. „Ty bez obrouček se zelenýma ručkama?“
    „Přesně ty! Ty krásný, nový, drahý,“ zoufale přikyvuju.
    „Máš je na hlavě ve vlasech,“ říká pobaveně a směje se mi.

    Chápete?!

    Chápete, že 30 minut doma lítám po bytě mezi asi třemi zrcadly a nevšimnu si, že mám brýle na hlavě? Chápete, že s brýlemi ve vlasech ujedu 10 km a nevnímám je?

    Autopilot

    Často si brýle bezmyšlenkovitě odkládám do vlasů, kde mi slouží jako (velmi drahá) čelenka. A přesně toto jsem nevědomky udělala i tentokrát. Zbytek už byl dílem autopilota, tedy rutiny, spěchu a zmatků.

    Mnoho činností dělám automaticky. Klasickým příkladem je řízení auta, kdy po x letech už nevnímám jednotlivé činnosti.

    Poučení

    🙂 Nenadávám a nezlobím se na sebe. Hledám na své hlavě. Nebo spíš ve své hlavě?! 🙂

    Autopilot = zautomatizované činnosti usnadňující život

    Využíváme při nich méně pozornosti, jsme rychlejší, potřebujeme méně energie.
    Paradoxně ale mohou být zdrojem chyb, úrazů a zmatků. Záleží na tom, zda jsme zautomatizovali efektivní nebo neefektivní postup.

    Názorným příkladem zautomatizované činnosti je řízení auta, kdy po x letech šoférování už jednotlivé činnosti téměř nevnímáme.

    Jak na autopilota?

    I když je autopilot výtečný pomocník, jsou chvíle, kdy škodí. Pak je třeba autopilota vypnout, dát si stopku a činnost zvědomit, zpřítomnit se.

    Např. při zamykání bytu si říkat: „Teď právě zamykám.“ A na zamykání zároveň i myslet. Ušetříte čas a energii, protože se nebudete vracet kontrolovat, jestli jste zamkli.

    I takto mě občas potkáte ve městě 🙂
  • Za potíže s matikou můžou knedlíky

    Za potíže s matikou můžou knedlíky

    „Kolik chceš knedlíků?“ Chceš dva, dostaneš tři.

    S matikou jsem měla vždy potíž a mám podezření, že za tím jsou knedlíky. Jako malé holky se mě babička i maminka Lída ptaly, kolik chci na oběd knedlíků. Chtěla jsem dva, na talíři přistály tři. Ten zmatek v hlavě! Aha! Tak 2 jsou vlastně 3! To kvůli knedlíkům mi později v počtech vycházely špatné výsledky!

    Z matky na dceru a dál

    Nedávno (dnes už) prababička Lída pozvala rodinu na knedlo-vepřo-zelo. Kuchyň je u ní malá a tak obědváme na etapy. U stolu sedíme já, syn a dvě vnučky, 5 a 6 letá. Obě už umí napočítat do dvaceti.

    Zase je to špatně

    Prababička se ptá: „Kolik chcete knedlíků?“ Holky odpovídají, že každá dva. Na talíře dostanou po třech. Ta mladší 5letá překvapeně kouká a šeptá tátovi: „Tatí, já jsem chtěla dvě.“ Ta starší kroutí pochybovačně hlavou: „Babííííí, to nejsou dva!“
    A já s pobavením koukám, jak se historie opakuje. Holt naučené vzorce chování jen tak snadno nevymažeš.

    Ze tří na čtyři

    Je řada na mě, prosím o tři knedlíky. Kolik myslíte, že jsem jich dostala? Na protesty typu: „Chtěla jsem tři, dáváš mi čtyři.“ Nebo „To je moc.“ Dostávám odpověď: „To sníš. Tři máš málo.“

    Poučení

    Přestože si babička myslí, že dva jsou tři, tak to není pravda. Dva jsou opravdu dva a tři jsou tři.
    Když chce někdo jen dva knedlíky, já dávám dva, zbyde víc na mě 😉 .

    Teď vážná chvilka k zamyšlení

    Můžeme být iniciátorem změny v rodinných stereotypech a nemusí jít jen o počty knedlíků na talíři.
    Pojďme si dát chvilku (a sklenku vína k tomu 🙂 ) a udělat malou revizi.

    Jaké rodinné vzorce jsme převzali od svých rodičů?
    Které z nich předáváme dalším generacím?
    Které chceme a které nechceme předávat dál?
    Co můžeme udělat?

    I tyhle malé cácorky dostávají tři knedlíky místo dvou. Kam to jen povede? 🙂
  • Nej/starší sourozenec = mistr Yoda + Hellboy + Matka Tereza

    Nej/starší sourozenec = mistr Yoda + Hellboy + Matka Tereza

    Jsem nejstarší ze tří sourozenců a dlouho jsem své nejbližší organizovala a mluvila jim do života.

    Někteří máme štěstí být první, přičemž jsme se přičinili jen tím, že jsme na počátku byli tou nejrychlejší potvůrkou s ocáskem ve správný čas na správném místě.

    Kde se vzala potřeba (a drzost) mít ostatní pod kontrolou?

    „Běžte ven a máš je na starost!“ říkávali mi rodiče, když jsme byly ještě děti. Nebo: „Jdeme pryč, máš to tady na starost.“ A kdykoliv se něco semlelo, hádejte, kdo dostal vynadáno? Samozřejmě já, protože jsem je/to měla na starost.

    Mistr Yoda, Hellboy a Matka Tereza

    A tak jsem se naučila mít odpovědnost za své okolí a věci pod kontrolou. Radila jsem, pomáhala, pečovala. Byla jsem mistr Yoda, Hellboy a Matka Tereza v jednom. Byla jsem „kápo“ rodiny a domnívala se, že vše držím pevně v rukou.

    Vy byste si nechali mluvit do života?

    Dlouhou dobu jsem si roli šéfa rodiny užívala s přesvědčením, že ostatní jsou šťastní, že mě mají. Nikdy mě nenapadlo zeptat se jich na názor. Tak například, když měl někdo narozeniny, obeslala jsem ostatní smskou, abych jim to připomněla. Až jednou přišla reakce: „Hele, děláš z nás …… sklerotiky.“

    Nikdo to po mě nechtěl

    Tak já se tady snažím a místo poděkování z nich prý dělám sklerotiky. Čekala jsem vděk a ocenění, ne výčitky. Cestou na školení jsem si stěžovala kolegovi: „Už toho mám dost, o všechno se starám jen já. Maminka bude mít 60 a všichni čekají, že oslavu zařídím já.“
    „No a zařídíš?“     ptá se kolega.
    „Ne! Nebudu se pořád starat jen já.“
    „Hm. A kdo ji tedy zařídí?“
    „To já nevím.“
    „Aha. A řeklas jim, že oslavu nebudeš chystat?“
    „Ne, snad by mohli být konečně iniciativní i sami od sebe!“

    Z role šéfa rodiny do role rebela

    Místo dospělácké domluvy ve stylu: „Hele, já oslavu zařizovat nebudu. Prosím ujměte se toho někdo,“ jsem si zahrála na uražené děcko. Pěkný sešup z role šéfa do role rebela. Nakonec jsem se s rodinou domluvila a šedesátiny se povedly.

    Poučení?

    Staré vzorce chování z hlavy nevymažeme, ale můžeme je měnit.
    Nepřebírejme odpovědnost za druhé. Respektujme jejich hranice a způsob života.
    Chovejme se jako dospěláci, ne jako uražená děcka.
    Vedlejší nezamýšlený důsledek takové změny v našem chování? Více času a energie pro sebe.

    P.S. ÁÁÁÁ … koukám, že zítra má tchyně narozeniny, tak jdu poslat smsky. 🙂 Nééééé, kecám 🙂

  • Když z očí ztratíte cíl, ale máte svého Vrbatu a do cíle dojdete

    Když z očí ztratíte cíl, ale máte svého Vrbatu a do cíle dojdete

    Paralela cesty v mrazu, mlze a větru na vrchol Pradědu s cestou k osobním cílům

    Venku počasí, že by psa nevyhnal, ale my jsme se vypravili na běžky. A když už je hnusně, tak nebudeme troškaři a vydáváme se s přítelem rovnou na Praděd, nejvyšší horu Jeseníků.
    Nadávala jsem už při vystupování z autobusu na Ovčárně. Co by člověk neudělal pro silné zážitky a tak běžky na nohy a hurá na Praděd. Mrzne, fouká a je mlha. Cestou ani nemůžu příteli spílat, kam nás to zase vytáhl, protože mi vítr bere slova od úst.

    Můj Vrbata mě táhne k cíli

    V polovině cesty jsem rozhodnutá se otočit a vrátit na Ovčárnu. Na(ne)štěstí sebou mám svého Vrbatu, který mě přesvědčuje: „Hele, je to jen kousek, to už dáš.“ Jako vždycky jsem se nechala ukecat a na vrchol se dovlekla. Opravdu to bylo už jen pár set metrů.
    Přežili jsme, a když mi pak v restauraci nahoře na Pradědu nesl přítel už třetí grog, vzpomněla jsem si na příběh, který jsem kdysi četla.

    Příběh Florenc Chadvigové

    V roce 1952 se Florenc Chadvigová rozhodla stát první dálkovou plavkyní, která překoná Catalinský kanál u kalifornských břehů. Přestože již dvakrát úspěšně přeplavala kanál La Manche, nepříznivé počasí způsobilo, že se tento americký pokus rozhodla vzdát. Její doprovod ji povzbuzoval, aby plavala dál. Když však Florenc pohlédla před sebe, viděla jen hustou mlhu a tak se nechala vytáhnout na doprovodnou loď. Její pokus skončil po 16 hodinách neúspěchem.

    Pointa

    Florenc Chadvigová se nechala vytáhnout na loď jen půl míle od břehu, ke kterému měla v plánu doplavat. Po obrovském zklamání si posteskla: „Kdybych viděla zemi, asi bych to zvládla.“ Kdyby měla Florenc svůj cíl na očích, zřejmě by poslední půl míli, byť vyčerpaná, doplavala. Mlha její cíl zahalila a Florenc tak ztratila svůj cíl z očí a tím i svou motivaci.
    Ani já jsem neměla cíl (Praděd) na očích. Kdybych šla sama, určitě bych se vrátila zpět a na vrchol nedošla. Sice jsem neviděla cíl, zato jsem sebou měla úžasného motivátora a jeho podporu.

    Co jsem si opět připomněla?

    … že bez vizualizace a podpory k cíli nedojdeme.
    Zapsané nebo jinak vizualizované cíle jsou častěji realizované než jen ty naplánované v hlavě.
    Je to jako luštit švédskou křížovku a nepsat do ní písmena nebo řešit sudoku a nezapisovat čísla. Dostat se ke správné tajence nebo správnému řešení bude obtížné ne-li nemožné.

    Usnadněme si cestu k cílům

    Poznačme si svůj cíl na papír a pokusme se ho podrobně popsat. Nakresleme si ho, seskládejme koláž z obrázků a fotek. A mějme ho na očích. Řekněme si svému okolí o pomoc a podporu.

    P.S. Dva měsíce po neúspěšném pokusu nakonec Florenc Chadvigová Catalinský kanál zdolala.

    Zdroj: CAVANAUGH, Brian. Kolik váží sněhová vločka a jiné příběhy. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2003. Příběhy (Karmelitánské nakladatelství). ISBN 80-719-2824-0.