Za mých mladých let jsme se dívali na plánujícího člověka jako na blázna. Mé ročníky si jistě vzpomenou, jak nás pobavila plánovací scénka z Básníků … dovolená v Jugoslávii a pak už samá pozitiva a jistoty (Jak básníkům chutná život).
Ano, smáli jsme se …
Tenkrát jsme netušili, že za pár let budeme plánovat také. Dnes je „divný“ spíše ten, kdo neplánuje a nemá žádné cíle. Je nám vtloukáno do hlavy, že je třeba vědět, kam směřujeme, a že je třeba mít své plány, definované cíle, jednotlivé etapy a kroky. Protože jinak ničeho nedosáhneme, nikam se neposuneme.
Jen tak být
A pod tímto tlakem jsme zapomněli „jen tak být“. Být a nic nedělat. Nic neplánovat. Jen tak být najednou to není v pořádku.
Ona nemá žádné cíle – není divná?
Náš současný stereotyp se ukázal při setkání se spolužačkami z univerzity, kdy se jedna z nás svěřila, že dala výpověď v práci. Zvědavě jsme se ptaly, co plánuje dělat dál, kam nastupuje?
Odpověď:„Nenastupuju nikam, a co budu dělat nevím.“ My ostatní: „Tak něco v plánu máš, ne?“ „Ne, nemám.“ „Jako fakt nic?“ „Nic. Chci si odpočinout, relaxovat. Jen tak být.“ „Aha …“ Škoda, že jste nemohli vidět naše překvapené a nechápající obličeje 🙂
Proč vlastně nemůžeme jen tak být?
Můžeme! Jen jsme na to, v dnešním shonu a neustálém společenském tlaku na vize a cíle, zapomněli.
Vězte, že
se nemusíme stále někam hnát, někam směřovat,
nemusíme mít cíle a můžeme mít mlhu v našem směřování,
nemusíme naplňovat požadavky současné společenské normy.
Dovolme si
Dovolme si jen tak být. Dovolme si o nic neusilovat, o nic se nesnažit. Dovolme si nechat věci a život jen tak plynout. Dovolme si jen užívat toho, co v současné chvíli máme. Nic víc. Je to v pořádku.
A až se klidu a pohody nabažíme, tak třeba zase hurá na vize, cíle, plány. A kdyby ne, tak v pohodě …
Blahodárné účinky dnů jen pro sebe – zklidnění se, dočerpání energie, spaní, snění, čas na koníčky, vymýšlení, plánování… To vše si můžete dopřát.
Luxusní jednodenní „lázně“ pro duši i tělo
Někteří z mých přátel či klientů si je pravidelně plánují. Četnost dnů pro sebe se liší podlemožností a potřeb. Jednomu stačí 1 den za 2 měsíce, druhému 1 den za 14 dní, v průměru se pak dostáváme přibližně na 1 den v měsíci.
Můj muž chodí jednou za rok na 2 – 3 dny na hory. Je sám se sebou, čistí si hlavu, kochá se přírodou, plánuje. Syn se snachou mají 4letou holčičku a tak si dopřávají i třeba jen jedno víkendové odpoledne v měsíci každý sám pro sebe.
Odpočinkové a kreativní dny
Kamarádka dělí dny pro sebe na odpočinkové, to jsou její „rest day“ a na přemýšlecí a plánovací dny. Každý z nich má něco do sebe. V odpočinkovém dnu děláte opravdu jen to, na co máte náladu. Klidně ho můžete celý proležet v posteli. Druhý typ dne je kreativní, přemýšlíte o svých cílech, plánujete, vymýšlíte.
Luxus dnů jen pro sebe
Vyzkoušejte alespoň 1 den jen pro sebe
Vím, že někteří kroutíte hlavou: „Ani hodinu denně, natož jeden celý den.“ Často tato slova slýchám od klientů při konzultacích a často nakonec odcházejí s plánem, jak realizovat prozatím jen jeden zkušební den pro sebe. Poté, co ho zažijí na vlastní kůži, dostává se většinou mezi jejich priority a pravidelně si ho domlouvají se svým okolím a plánují.
Dny jen pro sebe mohou paradoxně i zlepšit partnerské vztahy.
Proč jeden celý den?
Protože máte na vše dost času, nikam nespěcháte, nic vás netlačí, nikdo vás nehoní. Mozek si chvíli přivyká na klid, na situaci, kdy nemusí nic dělat. Pak teprve, až se zklidníte, jste schopni odpočívat nebo kreativně něco vytvářet či plánovat.
Jak to udělat?
Svůj den pro sebe můžete trávit doma, pokud si dokážete zařídit, že tam budete sami. Můžete také odjet mimo domov. Využít byt nebo chatu známých, objednat si pokoj v penzionu/hotelu.
Někteří z mých klientů odjíždí na svůj den pro sebe už den předem. Například si ho naplánují na pátek (může to být klidně i kterýkoliv jiný den). Už ve čtvrtek jdou do práce s věcmi na jeden den volna a odjíždějí již ten den hned po práci. Domů se vracejí v pátek večer.
Zkuste si i vy domluvit a naplánovat aspoň 1 den pro sebe. Podívejte se do kalendáře, kdy by to šlo a pusťte se do toho.
Narodili jste se ve znamení Kozoroha? V období od 22. 12. do 20. 1.? Co o tomto archetypu píše astrolog Laďa Jakub?
Nejedná se o komplexní analýzu, nýbrž nástin několika aspektů daného archetypu. Každý z nás je utkán z 3 až 5 základních archetypů a některých planetárních dominant, proto každý příspěvek prosím berte jako jednu puzzli do astromozaiky.
Třetí nejvyšší inkarnace
Dostáváme se k desátému znamení zvěrokruhu, kterým je zemitý chladný a suchý Kozoroh, jemuž vládne Pán Času, Strážce Prahu, mocný učitel životní karmy a dharmy – Saturn.
Ze všech archetypů je právě Kozoroh nejvíce statusový, je to archetyp, který naplňuje život tak, jak se očekává, pěkně krok po kroku, stále výš. Z hlediska kosmogonického a hermetického náleží Kozoroh – Capricornus – Aiγóκερως ke třem nejvyšším inkarnacím z hlediska stupňů zasvěcení.
Dlouhodobé plány a dokonalost
Kozoroh buduje dokonalou skořápku, image, včetně kariéry se vším všudy z hlediska společenského statusu, dokonalé vnější Já. Naplňuje veškeré atributy společenské vážnosti, postupně dle dlouhodobých plánů, přičemž vše dovádí k dokonalosti.
O co jde?
Takže: nemovitost, o kterou se opře (často dům), manžel/ka, dítě, pes, auto, oblékání, dále bydlení na „té správné“ adrese, vytváření účelových styků, výběr „té správné“ školy (třeba i pro děti), získání „toho správného“ vzdělání, pěstování „těch správných“ kroužků, členství v zájmových organizacích či klubech za účelem získávání nových konexí, chce mít „ty správné“ diplomy a certifikáty, zkrátka summa summarum „ten správný“ životopis.
Pokud je Kozoroh sponzor, tak z vypočítavosti – třeba sponzoruje školu, kde studuje jeho dítě.
Kozoroh – znamení zvěrokruhu
Tendence k workoholismu
Od výše uvedeného se odvíjí jeho životní styl a time management. Kozoroh je ctižádostivý, touží vyniknout nad své okolí, postupně a vytrvale realizuje vytyčené cíle. Je velmi pracovitý, až workoholický, takže práce je pro něj svatá, často zastává manažerské pozice a úspěšně rozvíjí byznys.
Pragmatik a výborný organizátor
Je racionální, pragmatický, houževnatý, má smysl pro cíl a zodpovědnost a neustále potřebuje mít pevnou půdu pod nohama. V mládí mívá těžší začátky, umí se uskromnit, dokáže se vypracovat a dosáhnout tak dlouhodobých cílů.
Energii používá účelně a užitečně v rámci stanovených norem, má schopnost řídit a organizovat praktické záležitosti. Zabývá se spíše vnějšími než vnitřními hodnotami života, třeba v partnerství má mnohdy pocit, že zaplatí, koupí to či ono a má vystaráno, takže si není z druhé strany nač stěžovat.
Káže vodu, pije víno?
Kozoroh se zabývá tím, jak věci skutečně fungují, studuje manažerské příručky, uvádí je do praxe, leč v soukromém a osobním živote dle nich moc nežije. Zde platí pravidlo, že káže vodu a pije víno.
Vnějškově dokáže držet tu správnou fasádu, i když se mu vztah sype pod rukama nebo se věci nevyvíjejí tak, jak by dle „příručky“ měly. Nepřipouští ani omyly, navenek se tváří, že dělá vše, jak má být.
Citlivý vůči rodině
I přes vnější tvrdou skořápku je uvnitř dost citlivý a často naměkko vůči rodině a nejbližším, právě kvůli nim mnohdy dlouhodobě neřeší a nepojmenovává problémy, drží stabilitu vnější skořápky a struktury, a když dojde na lámání chleba, tváří se, že on problém nemá.
Navenek jako skála
Také je vnitřní hyster, navenek se chová jako pevná skála, ale emoce v něm bobtnají a on má občas výbuch jako sopka, rychle se uklidní a dělá, že se nic nestalo.
Chrání si své soukromí
Stejně jako Štír si i Kozoroh chrání svou 13. komnatu, ale ne kvůli Achillově patě, ale aby se neukázalo, že žije jinak, než jak káže. Nemá rád, když se druzí šťourají v jeho soukromí, nerad se baví o citech a nimrá v nich.
Struktura, systém, vytrvalost
Tento archetyp se realizuje skrze celoživotní budování v rámci struktury, svou vytrvalostí dosahuje úspěch tam, kde to druzí vzdávají. Je pevně zakotvený v systému života. Často tvoří struktury, systémy, má vládnu nad hmotou, ale mnohdy i pomocí osvojených ezoterních a mystických nauk.
Autor textu: Ladislav Jakub
Ladislav Jakub – astrolog a bylinkář
Kontakt
Budete-li chtít Laďu Jakuba kontaktovat, je to možné na e-mailu: ladislav.jakub(at)centrum.cz
Stres se stal tak samozřejmou součástí našich životů, že už ho ani nevnímáme.
Aktivní lidé
Mám velmi aktivní kamarádku, činorodou, kreativní, zábavnou. Je na volné noze a za prací cestuje po celé Moravě. Má dvě děti na základní škole. Stará se o velký dům, krásnou zahradu, sportuje a ráda se baví. S celou rodinou moc rádi cestují.
Společně u kávy
Při jedné naší společné kávičce mi povídá:
„Byla jsem v pátek pracovně v Brně, jedno jednání za druhým, ale když už jsem tam byla, jela jsem ještě do Hlohovce za Pavlínou (naše společná kamarádka). Přijela jsem k ní už příšerně unavená, moc jsem ten den nejedla, snažila jsem se všecko stihnout. Večer jsem si u Pavlíny sedla, daly jsme si sklenku vína a mně úplně vypovědělo tělo. Měla jsem pocit, že ani nemůžu zvednout nohy. Bylo mi špatně. Druhý den jsem se u ní vzpamatovávala až do čtyř do odpoledne, než jsem mohla odjet domů (na sever Moravy).“
Myslíš, že mám stres?
Chvíli mlčela, pak na mě koukla a ptá se: „Myslíš, že mám stres?“ Začaly jsem se obě smát.
Samozřejmá součást života
Stres je a bude součástí našich životů, ať chceme nebo ne. Jen rozlišujme, kdy je to ještě ten dobrý jednorázový stres (eustres), který dělá naše životy zajímavější. Nebo zda už jde o stres dlouhodobý a neustálý (distres), bez občasných chvílí klidu a relaxace.
Jedeme na autopilota
Stres se může stát tak samozřejmou součástí našeho života, že si ho přestaneme uvědomovat. Přestaneme ho vnímat. Prostě jen jedeme na plný plyn. Nepřemýšlíme a jedeme na autopilota. Musíme přece všechno stihnout. Odpočineme si až potom (možná taky, jak se říká, až v hrobě). Přestáváme vnímat skutečnou realitu – skutečné tady a teď.
Tělo nás varuje
Tělo vysílá signály v podobě únavy a nepozornosti. Jenže my ho neposloucháme … to přece dáme, tohle ještě zvládneme. Tělo přitvrdí a přichází občasné úrazy, např. si skopneme palec u nohy nebo píchneme tyčkou do oka (jako já). Padají nám věci z rukou. A pak najednou tělo řekne: „Hele a dost!“
Přijde nemoc. Jenže i s nemocí se dá fungovat, pomohou prášky z lékárny a životabudiče. Pokud takto pokračujeme, nemůže to naše tělo dlouhodobě vydržet a pošle nás s vážnější nemocí nebo úrazem do nemocnice. Tam už zvolnit musíme.
Opravdu to musí zajít tak daleko?
Nemusí. Stačí vystoupit z autopilota do vědomé roviny a zastavit ten kolotoč. Jak? Až zase budete mít příště pocit, že jste unavení, že jste na tom, jak křeček v běhacím kolečku, vyskočte z toho. Přerušte to.
Dejte si „stopku“
Technika 5Z
Použijte techniku 5Z (také v ebooku zdarma, který je ke stažení zde). Co je třeba udělat? Postupujte podle těchto bodů:
Zpomalte …. vědomě, řekněte si: „A teď zpomaluju …“ … a udělejte to
Zastavte se … na chvíli si dejte stopku, sedněte si a nic nedělejte
Zklidněte se (zvědomte) … dostaňte emoce/stres pod kontrolu např. odečítáním od stovky (malý stres odečítáte 100 – 3 – 3 – 3 … velký stres odečítáte 100 – 7 nebo – 13 … toto pomůže přesměrovat pozornost od emocí/stresu k rozumu do vědomé roviny). Odečítejte tak dlouho, dokud se nezklidníte.
Zamyslete se … Co teď potřebuju udělat jako první? Čím budu pokračovat? A vyberte jen jednu věc.
Začněte – a začněte touto jednou věcí, tímto 1. krokem, který jste si před chvíli definovali a pokračujte krok za krokem, nedělejte víc věcí najednou, vytrvejte …
Jak místo plusových bodů můžete sbírat černé puntíky.
Dělala jsem víc, než bylo třeba
Měla jsem zvyk, dělat vždy něco navíc. Doma i v práci. Proč? Za prvé pro uspokojení své potřeby a za druhé, protože se to očekávalo. Jenže skutečně se to očekávalo?! Při koučování v jedné z firem jsem zažila situaci, ze které jsem si i já sama vzala poučení a změnila své návyky.
Vedoucí technologie
Vedoucí úseku technologie si při koučinku postěžoval, že jeho nadřízený je workoholik, a že to samé očekává i od nich. Zajímalo mě, jak se to projevuje. „Tak například nám rozesílá e-maily s dotazy a úkoly třeba i o půlnoci,“ odpovídá vedoucí a dodává: „A protože nechci být nejhorší, já tu práci potřebuju, tak o té půlnoci vstanu a odpovím mu. Aby šéf viděl, že se snažím, že jsem aktivní.“
Workoholik technický ředitel
Shodou okolností jsem se na koučinku potkávala i se zmíněným technickým ředitelem. Častým tématem bylo jeho obrovské pracovní nasazení. Ptám se: „Jak tak široký záběr práce zvládáte?“
Ředitel: „Vím, že je teď výjimečná situace, rozjíždí se více projektů najednou. Tak se snažím zabrat a pracuji dlouho do večera. Například ještě večer píšu e-maily, dokud mám vše v hlavě a taky se vždy snažím vyřídit vše, co mi ten den přistálo v poště. Často končím o půlnoci. Ale ten pocit, když mám vše vyřízeno a v došlé poště čisto, ten je k nezaplacení. To pak můžu jít v klidu spát.“
Po chvíli mu spokojený úsměv zmizel z tváře: „No a nejvíc mě naštve ten, kdo mi ještě v noci na ty moje e-maily odpoví, a já mám v poště novou položku. To mám hned po náladě.“
Paradox tzv. neočekávané kvality
Vnímáte ten paradox? 🙂 Vedoucí technologie se domnívá, že sbírá u šéfa plusové body a přitom je to přesně naopak. Dodává tzv. neočekávanou kvalitu, něco, co nikdo v danou chvíli nechce a nepotřebuje.
Vedoucí technologie si myslí, že se očekává, že bude na e-maily hned reagovat, a že okamžitá reakce bude oceněna. Ředitel očekává, že v noci bude mít vyřízenou a čistou poštu a půjde spát, že vše ostatní se bude řešit až v práci.
Poučení
Dělejme to, co se po nás SKUTEČNĚ chce.
Ne to, co si MYSLÍME, že se od nás chce/očekává.
Když to nevíme, nebo si nejsme jisti, tak se ZEPTEJME.
Dejme si pozor na „dodávání neočekávané kvality“
Mám víc času pro sebe
Dnes už neztrácím čas a energii děláním něčeho navíc, než je skutečně potřeba. Jsem spokojenější, protože za to „něco navíc“ už neočekávám vděk a ocenění, které nepřicházelo. A když si nejsem jistá, co se ode mě očekává, raději se zeptám.
Mám tak více čas pro sebe a na svou práci.
PS. Když už uděláme něco navíc, tak na to upozorněme a řádně to prodejme!
Byla jsem vychovávána s tím, že když už něco začnu, mám to dotáhnout do konce. Není umění se vzdát, umění je vytrvat. Vzdávají se jen slaboši.
A není to tak trochu paušalizování?
Byla jsem silná
Tak jsem byla silná. Dlouhá léta. Co jsem začala, snažila jsem se dotáhnout do zdárného konce. Mnohdy to bylo vyčerpávající a mnohokrát se mi chtělo s tím švihnout. Ale neudělala jsem to, protože „to se nedělá“.
Mé slepé uličky
Můj život je protkán mnoha slepými uličkami. Kdysi mi kamarádka vyprávěla, jak skvělou práci mají účetní. Zdálo se, že být účetní má samá pozitiva. Poptávka po nich byla, je a bude velká. Proto netrvalo dlouho a absolvovala jsem kurz účetnictví.
Jako Hurvínek válku
Znáte to pořekadlo, že si něco představujete jako Hurvínek válku? Tak to bylo se mnou a s účetnictvím.
Kamarádka mého muže si mě vzala pod křídla a poskytla mi podporu a garanta, abych si mohla rozšířit živnost. Udělala jsem si webové stránky a zadala inzerci. Během krátké doby jsem měla první dva klienty. Pronajala jsem si kancelář, pořídila si účetní software a začala fungovat.
Zpátky na zem
Byla to však řehole. Nevím, co jsem si myslela. Čte-li tento článek účetní, určitě si klepe na čelo. Byla jsem naprosto bez zkušeností. Znala jsem účtování a daňové zákony, ale neuměla jsem to vše kombinovat. Chyběla mi praxe. Takže to, co zkušená účetní děláhodinu, já dělala celý den.
Získání praxe vs. udržení si svobody
Vydržela jsem půl roku. Teprve potom se mi otevřely oči. Potřebuju praxi, budu muset nastoupit do firmy a učit se od druhých. Ale jsem ochotná obětovat svoji pracovní svobodu, svoji důležitou životní hodnotu? Ne, nejsem! Jenže, jak tedy dál?
Odvaha seknout s tím, co mi nejde
Rozhodovala jsem se dlouho a nebylo to nijak snadné. Konečný verdikt? I přesto, že jsem účetnictví věnovala spoustu energie, času a peněz, skončila jsem. Být živa pouze účetnictvím byla má slepá ulička.
Náklady versus užitek
Seknout s něčím, co se pro nás není to pravé, zvláště pokud jsme již vydali energii, peníze a čas, je velmi těžké. Zvažujeme pro a proti, náklady a užitek. Pokud jakkoliv náklady převáží nad přínosy, stojí za zvážení, zda v činnosti vůbec pokračovat nebo s ní seknout.
Oprostit se od předsudků
Není slabostí skončit s něčím, co nám nejde a nemá pro nás přínos. Jde o rozumné zhodnocení situace, bez předsudků. Jde o odvahu, vnitřní sílu a osobní disciplínu.
Podobnou situaci občas vidím na kurzech, které vedu. Účastníci mají vyřešit logickou úlohu nebo složit hlavolam. Často jsou neúspěšní. Zvláště pánové se snaží nad hlavolamem zvítězit a nevzdávají se, i když stanovený čas vyprší. V ojedinělých případech musím dokonce hlavolam sebrat a schovat do tašky 🙂 Jejich reakce: „Neberte nám ho. My na to přijdem!“
Neumějí v danou chvíli nechat hlavolam být. Přece to nevzdají! To chlapi nedělají. A za jakou cenu (čas a energie)? A jaký je užitek? Možná jen pro uchlácholení vlastního ega.
Poučení
Pokud cítíme, že to, co děláme, kam směřujeme své snažení, není náš šálek kávy, pak se:
zastavme,
sepišme +/-,
vyhodnoťme fakta: náklady/výdaje versus přínosy/užitek
ptejme se, zda je daná činnost v souladu s našimi hodnotami a cíli.
Teprve poté se rozhodujme.
A rozhodujme se bez předsudků, protože není slabostí seknout s tím, co mi nejde. Naopak!
To nejcennější, co můžeme dát lidem, kteří nás mají rádi a na kterých nám záleží, je náš čas a naše pozornost.
Neúmyslně zapomínáme
Ve shonu každodenního života snadno zapomeneme udržovat kontakt s lidmi, kteří jsou pro nás důležití. Rodiče, děti, přátelé. Sama to dělám. A ještě sičasto stěžuju, že oni se dlouho neozvali mně. Přitom vždyť i já mohu zavolat jako první a domluvit si s nimi setkání.
Jsi v pořádku?
Nejvíce si to uvědomuji ve chvílích, kdy mi volá maminka, jestli je se mnou vše v pořádku, že už o mě 2 týdny neslyšela a nejmíň měsíc mě neviděla. Nebo když potkám někoho z přátel a vzpomínáme, kdy naposledy jsme se viděli a popovídali si.
Čas a pozornost – to nejcennější pro druhé
To nejcennější, co můžeme svým blízkým dát, totiž nejsou drahé dárky, je to náš čas a naše pozornost. Myslím 100% pozornost. Ne ty chvíle, kdy sice sedíte s druhým u stolu, ale duchem jste jinde nebo na mobilu.
Čím více času investujeme do svých vztahů, tím více se nám vrátí zpět. Udělejme první krok, zvedněme telefon a zavolejme. Nebo napišme e-mail.
Seznam a plánování „času pro druhé“
Jsem aktivní člověk se spoustou zájmů a s velkou rodinou. Protože jsem chtěla každému z nich věnovat kousek svého času, udělala jsem si seznam pro mě důležitých lidí. Maminka, mé dvě děti, sestra a bratr, švagrové, vnoučata a neteře a synovec, kamarádky, kolegové, dokonce pracovní přátelé … seznam je dlouhý. Jak dlouhý by byl ten váš?
Poté si seznam procházím a říkám si, jak často bych se s konkrétním člověkem chtěla potkávat a naplánuju si taková setkání do kalendáře. Například s maminkou se vídám nejméně 1x za 14 dní.
Pevné místo v mém kalendáři
Pravidelně si do svého kalendáře plánuji dny a časové úseky, které mám vyhrazeny právě pro telefonáty blízkým a pro setkávání. Možná si někteří klepete na čelo, že jsem blázen nebo se smějete. Ale světe div se, u mně to funguje.
Odměna
Mou největší odměnou je radost a spokojenost v očích druhých. Hned poté krásné rozvíjející se vztahy. Můj dobrý pocit. Pak i to, že když potřebuji pomoc a podporu já, mám komu zavolat a koho požádat.
Díky svému plánování „času pro druhé“ si zároveň naplňuji své osobní životní role: dítěte vůči své mamince, rodiče vůči svým dětem, sestry, babičky, … a jsem Spokojeně svou :-).
Co můžeme udělat pro krásné vztahy s blízkými?
Sepišme si seznam pro nás důležitých osob. Většinou se tento seznam bude krýt s našimi důležitými životními rolemi.
Vyhraďme si ve svém kalendáři dny a konkrétní časy na telefonáty blízkým, na e-maily, na setkání. Zadejme si do kalendáře připomínání.
Napišme/zavolejme prvnímu člověku ze seznamu, pozdravme ho, optejme se, jak se daří. Pozvěte ho na kávu, čaj či pivo na pokec.
Co získáme plánováním „času pro druhé“
V každodenním shonu nezapomeneme na své blízké.
Pohlídá to za nás kalendář.
Zbavíme se výčitek svědomí 🙂
Co získáme lidsky
Radost a spokojenost v očích těch druhých.
Jejich sympatie a náklonnost.
Vlastní dobrý pocit a spokojenost.
Síť úžasných a podporujících se vztahů rodiny a přátel.
Jak to máte vy? Plánujete si čas pro druhé, nebo teprve začnete? 😉
Každá životní etapa je něčím úžasná, ta má současná pohodovými rány, která mám jen pro sebe.
Zombie mód
Nedávno jsem musela vstát ve 4.30 hod ráno, abych stihla odjezd vlaku v 6. Zabijácký vstávací čas je pro mě jakýkoliv před půl 6 ráno. V zombie módu jsem se dovlekla na nádraží a celé dopoledne se snažila probrat. Díky této zkušenosti ale vím, jak moc miluju svá pohodová rána jen pro sebe.
Zombie mód
Ideální vstávací hodina
Téměř pravidelně se budím kolem 6. hodiny ráno. Je to má ideální vstávací hodina. Mimo dnů, kdy školím, si denní režim řídím podle sebe. Můžu si tedy dovolit pomalý a pohodový start a celý den pak být Spokojeně svá.
Vždycky to tak nebylo
Dříve jsem ráno stíhala vzbudit sebe, udělat ze sebe člověka, vyvenčit psa, vzbudit děti, donutit je obléknout se, občas i najíst, odvést do školky, počkat až se převlečou, předat paní učitelce a doběhnout na 7. hodinu do práce. Uff.
Lepší časy
Lepší časy nastaly, když se děti zvládly vzbudit a vypravit samy, a když pejsek odešel do nebíčka. A pak později, když v práci zavedli pružnou pracovní dobu s nejpozdějším nástupem v 9 hod.
Má sobecká rána jen pro sebe
Ale ten úplně nejlepší čas je teď, kdy si svoje rána řídím jen podle sebe. V klidu a v pohodě si dopřeji své ranní rituály a příjemně se naladím na celý den.
Budím se bez budíku, chvíli se povaluji a protahuji ve vyhřáté posteli, přivoním si k aroma oleji, který mám na nočním stolku, protože vůně jsou mocné čarodějky a umí zlepšit náladu.
Podívám se na fotky vnuček na zdi a jsem vděčná, že je mám.
Pak se jdu představit k zrcadlu do koupelny. Proběhne klasické: „Sice tě neznám, ale umeju tě a udělám z tebe ženu.“
Stihnu ještě mini jógové protažení, snídani, kávičku a většinou i zhlédnout Panoramu na ČT Sport.
A výběrem oblečení můžu trávit klidně hodinu. To jsou výhody žen 50+ či žen bez závazků.
Kdybych věděla kdysi, co vím dnes
Kdybych dříve věděla, jak jsou sobecká rána jen pro sebe úžasná a jakou výbornou prevencí proti stresu jsou, asi bych kvůli nim chodila dřív spát a mohla pak ráno mít aspoň 20 minut jen pro sebe.
Tipy na krásné ráno pro Spokojeně své ženy
na budíku si nastavit příjemnou vstávací hudbu
ještě v posteli se slastně protáhnout, jako kočka na sluníčku
přivonět k oblíbené vůni, nachystané na nočním stolku (růžová voda?)
dát si na noční stolek něco, co ráno navodí příjemnou / optimistickou náladu (třeba fotku)
dát si sklenku odstáté vlažné vody s citronem
dopřát si svůj čas v koupelně
dopřát si oblíbenou / zdravou snídani
ráno uzavřít kávou / čajem / … + něco pozitivního si přečíst / + napsat stránku v deníku / + naplánovat si na den něco hezkého
případně si dopřát ranní jógu / běh / procházku / …
To vše hlavně a především beze spěchu, v poklidu a v pohodě.
Sobecká rána jen pro sebe doporučuji
Ráno, když ostatní ještě spí, je ta nejlepší doba, dopřát si čas pro sebe. Možná kvůli němu budeme muset jít dřív spát a dřív vstávat, ale stojí to za to. A když si po čase náš vnitřní autopilot na dřívější vstávání zvykne, začnou se dít zázraky. Začínáme být Spokojeně své.
Škoda jen, že osobní zkušenost je přenositelná pouze doporučením či radou 🙂
Závěrem postřeh klienta ze školení
Na téma ranních rituálů účastník školení (muž 🙂 ) říká: „Ráno vstanu, dám si kávu, cigaretu a jdu na WC. A když se vše povede, pak mám krásný den.“
Jsme spíše životními tvůrci a držíme svůj život pevně v rukou, nebo jsme oběťmi? Kde se vzalo naše místo kontroly a vlivu?
Nedávno se vnučka při honičce po bytě uhodila do rohu stolu a plakala. Prababička ji utěšuje: „Pojď, naplácáme mu (stolu).“ A společně s vnučkou trestají stůl:„Ty stole jeden!“Vnučka přestává plakat: „Pitomej stůl, babi! Proč tady stojí?“ V tu chvíli rázně zasahuje maminka vnučky: „Stůl za to nemůže. Mohla jsi ho obejít. Příště si dej pozor a nesváděj to na stůl.“
Místo kontroly a vlivu se vytváří již v dětství
Přístup prababičky vnučku učí, že ona sama věci neovlivňuje, že situaci neřídí. Věci se dějí a ona na ně nemá vliv. V jejím případě za nehodu může stůl. Ona je obětí, chudáčkem.
Přístup maminky naopak říká, že ona sama věci a okolí ovlivňuje. Ona je aktérem, tvůrcem, příčinou. Nedávala pozor a uhodila se. Bude-li příště pozornější, neuhodí se.
Výchovou se tak učíme, kde máme své místo kontroly a vlivu a v dalším žití si ho zkušenostmi potvrzujeme. Buď je uvnitř mě (jsem to já), nebo je mimo mě (pak je to okolí).
Dospělost
V dospělosti se pak setkáváme s lidmi, kteří věří, že vše je v jejich rukou, nebo s lidmi, kteří jsou přesvědčení, že na dění kolem sebe nemají vliv.
Příklad z praxe – pracovní svět
Na personálním úseku bude volné místo vedoucí personalistky. Paní Klaudie, přemýšlí a plánuje, co může udělat pro své povýšení. Paní Tereza by také ráda byla vedoucí, ale složí ruce do klína a čeká, až si jí nadřízení všimnou a povýší ji. Může být i hůř. Tereza vůbec v povýšení nevěří, protože jí se tak úžasné věci nestávají.
Příklad z praxe – soukromý svět
Tereza je v manželství už dlouhá léta nespokojená. Při rozhovoru s Klaudií si posteskne: „Kdyby si tak Petr chtěl někoho najít a odstěhovat se, vše by se tak vyřešilo.“Klaudie reaguje: „Tak to já bych na to nečekala. Když jsem si uvědomila, že už se svým mužem nechci být, navrhla jsem mu, že zkusíme chvíli žít odděleně.“
Terezino místo kontroly a vlivu je mimo ni, Klaudie má naopak místo kontroly a vlivu uvnitř sebe.
Trocha teorie
Osoby s vnitřním (interním) místem kontroly
věří, že výsledek jejich činnosti je závislý na jejich přičinění, a že svůj život mají pevně ve svých rukou. Tzv. internalisté (tvůrci) vycházející ze sebe, z vlastních schopností, dovedností a možností. Bývají zdravější, spokojenější a lépe zvládají zátěžové situace.
Tvůrce pracuje 🙂
Osoby s vnějším (externím) místem kontroly
věří, že jejich úspěchy či nezdary jsou ovlivněny a určeny vnějšími vlivy mimo ně. Předpokládají, že se situace vyřeší sama nebo bude vyřešena zásahem druhé osoby či osudu. Tzv. externalisté (oběti) často používají pasivní strategie zvládání zátěže, objevují se u nich pocity bezradnosti, vzdávání se.
Oběť čeká 🙂
Poučení – jsou dvě
Místo kontroly jsme získali výchovou a životem si ho dále potvrzujeme. Je to náš autopilot. Dobrá zpráva je, že náš přístup můžeme změnit. Je možné se „přeučit“. Původní vzorec sice zcela nevymažeme, ale můžeme ho změnit. A je jedno kolik je nám let, mozek je schopen učit se do vysokého věku.
Jsme-li rodiči nebo prarodiči, učme své děti, že jsou tvůrci svého života, učme je, že oni jsou příčinou toho, co se jim děje a také toho, co se jim podaří.
Jaké je vaše místo kontroly a vlivu? Co učíte své děti a svá vnoučata vy?
Příčina nehody a budování místa kontroly mimo sebe .-)
Také neustále něco hledáte? Možná to není Alzheimer!
Byla jsem rozmarná a pořídila si drahé brýle. Jsou na dálku. Bohužel na blízko už přes ně nevidím, tak je sundávám, nandávám, sundávám, nandávám. Sama často nevím, kde brýle mám. Ale tentokrát jsem je opatrovala a hlídala jako oko v hlavě.
Když naběhne program Autopilot
Chystám se k odjezdu na kole k sestře do přibližně 10 km vzdálené vesnice. Vše mám, tak ještě brýle. Kam jsem je položila? Obejdu známé odkládací pointy. Brýle nikde. Prohrabu všechny kabelky, zkontroluju všechna brýlová pouzdra. Tak jsem …. ?! Kam jsem je dala? Snad jsem neztratila další brýle! To se mi podařilo už 3x.
Další brýle fuč
Volám, že přijedu pozdě, že hledám brýle. Zoufalá a zcela na zhroucení hledání vzdávám. Další brýle fuč. A zrovna ty drahý! Sestra mě vítá v brance. Když seskakuju z kola, nadávám na sebe, jak jsem nepozorná, že jsem ztratila nové brýle.
„Který brýle jsi ztratila?“ ptá se mě. „Ty bez obrouček se zelenýma ručkama?“ „Přesně ty! Ty krásný, nový, drahý,“ zoufale přikyvuju. „Máš je na hlavě ve vlasech,“ říká pobaveně a směje se mi.
Chápete?!
Chápete, že 30 minut doma lítám po bytě mezi asi třemi zrcadly a nevšimnu si, že mám brýle na hlavě? Chápete, že s brýlemi ve vlasech ujedu 10 km a nevnímám je?
Autopilot
Často si brýle bezmyšlenkovitě odkládám do vlasů, kde mi slouží jako (velmi drahá) čelenka. A přesně toto jsem nevědomky udělala i tentokrát. Zbytek už byl dílem autopilota, tedy rutiny, spěchu a zmatků.
Mnoho činností dělám automaticky. Klasickým příkladem je řízení auta, kdy po x letech už nevnímám jednotlivé činnosti.
Poučení
🙂 Nenadávám a nezlobím se na sebe. Hledám na své hlavě. Nebo spíš ve své hlavě?! 🙂
Autopilot = zautomatizované činnosti usnadňující život
Využíváme při nich méně pozornosti, jsme rychlejší, potřebujeme méně energie. Paradoxně ale mohou být zdrojem chyb, úrazů a zmatků. Záleží na tom, zda jsme zautomatizovaliefektivní nebo neefektivní postup.
Názorným příkladem zautomatizované činnosti je řízení auta, kdy po x letech šoférování už jednotlivé činnosti téměř nevnímáme.
Jak na autopilota?
I když je autopilot výtečný pomocník, jsou chvíle, kdy škodí. Pak je třeba autopilota vypnout, dát si stopku a činnost zvědomit, zpřítomnit se.
Např. při zamykání bytu si říkat: „Teď právě zamykám.“ A na zamykání zároveň i myslet. Ušetříte čas a energii, protože se nebudete vracet kontrolovat, jestli jste zamkli.
