Rubrika: Vztahy

Jak žít v souladu se sebou i se svým okolím, tipy, techniky, inspirace

  • Čas pro své blízké

    Čas pro své blízké

    To nejcennější, co můžeme dát lidem, kteří nás mají rádi a na kterých nám záleží, je náš čas a naše pozornost.

    Neúmyslně zapomínáme

    Ve shonu každodenního života snadno zapomeneme udržovat kontakt s lidmi, kteří jsou pro nás důležití. Rodiče, děti, přátelé. Sama to dělám. A ještě si často stěžuju, že oni se dlouho neozvali mně.
    Přitom vždyť i já mohu zavolat jako první a domluvit si s nimi setkání.

    Jsi v pořádku?

    Nejvíce si to uvědomuji ve chvílích, kdy mi volá maminka, jestli je se mnou vše v pořádku, že už o mě 2 týdny neslyšela a nejmíň měsíc mě neviděla. Nebo když potkám někoho z přátel a vzpomínáme, kdy naposledy jsme se viděli a popovídali si.

    Čas a pozornost – to nejcennější pro druhé

    To nejcennější, co můžeme svým blízkým dát, totiž nejsou drahé dárky, je to náš čas a naše pozornost. Myslím 100% pozornost. Ne ty chvíle, kdy sice sedíte s druhým u stolu, ale duchem jste jinde nebo na mobilu.

    Čím více času investujeme do svých vztahů, tím více se nám vrátí zpět. Udělejme první krok, zvedněme telefon a zavolejme. Nebo napišme e-mail.

    Seznam a plánování „času pro druhé“

    Jsem aktivní člověk se spoustou zájmů a s velkou rodinou. Protože jsem chtěla každému z nich věnovat kousek svého času, udělala jsem si seznam pro mě důležitých lidí. Maminka, mé dvě děti, sestra a bratr, švagrové, vnoučata a neteře a synovec, kamarádky, kolegové, dokonce pracovní přátelé … seznam je dlouhý. Jak dlouhý by byl ten váš?

    Poté si seznam procházím a říkám si, jak často bych se s konkrétním člověkem chtěla potkávat a naplánuju si taková setkání do kalendáře. Například s maminkou se vídám nejméně 1x za 14 dní.

    Pevné místo v mém kalendáři

    Pravidelně si do svého kalendáře plánuji dny a časové úseky, které mám vyhrazeny právě pro telefonáty blízkým a pro setkávání. Možná si někteří klepete na čelo, že jsem blázen nebo se smějete. Ale světe div se, u mně to funguje.

    Odměna

    Mou největší odměnou je radost a spokojenost v očích druhých. Hned poté krásné rozvíjející se vztahy. Můj dobrý pocit. Pak i to, že když potřebuji pomoc a podporu já, mám komu zavolat a koho požádat.

    Díky svému plánování „času pro druhé“ si zároveň naplňuji své osobní životní role: dítěte vůči své mamince, rodiče vůči svým dětem, sestry, babičky, … a jsem Spokojeně svou :-).

    Co můžeme udělat pro krásné vztahy s blízkými?

    Sepišme si seznam pro nás důležitých osob. Většinou se tento seznam bude krýt s našimi důležitými životními rolemi.

    Vyhraďme si ve svém kalendáři dny a konkrétní časy na telefonáty blízkým, na e-maily, na setkání. Zadejme si do kalendáře připomínání.

    Napišme/zavolejme prvnímu člověku ze seznamu, pozdravme ho, optejme se, jak se daří. Pozvěte ho na kávu, čaj či pivo na pokec.

    Co získáme plánováním „času pro druhé“

    • V každodenním shonu nezapomeneme na své blízké.
    • Pohlídá to za nás kalendář.
    • Zbavíme se výčitek svědomí 🙂

    Co získáme lidsky

    • Radost a spokojenost v očích těch druhých.
    • Jejich sympatie a náklonnost.
    • Vlastní dobrý pocit a spokojenost.
    • Síť úžasných a podporujících se vztahů rodiny a přátel.

    Jak to máte vy? Plánujete si čas pro druhé, nebo teprve začnete? 😉

  • Respektovat neznamená souhlasit – o osobní síle a prostoru

    Respektovat neznamená souhlasit – o osobní síle a prostoru

    Většina z nás žije v mylném přesvědčení, že když respektujeme názor nebo rozhodnutí druhého, zároveň s ním i souhlasíme.

    Můj názor je lepší než tvůj

    I já jsem tvrdošíjně prosazovala své názory a svá rozhodnutí (která samo sebou byla vždy lepší než těch druhých) a nechápala jsem, jak tak jasnou věc druzí neberou a říkají nebo chtějí něco jiného.

    Rada moudré paní

    Až jednou mi moudrá starší paní numeroložka (pro Šumperáky paní Křížková) otevřela oči. Zeptala se mě: „Kolik let je vašim dětem?“
    „Hodně, už jsou dospělé,“     já na to.
    „Tak proč jim chcete mluvit do života? Je to jejich život. Vychovala jste je a teď už to nechejte na nich. Sbírají vlastní zkušenosti. Nechtějí ty vaše. Dopřejte jim prostor.“
    To byla sprcha, kterou jsem potřebovala.

    Kouč neradí, kouč provází

    Stejným principem se řídí koučování. Kouč neradí, ale pomáhá najít klientovi pro něj tu nejlepší cestu. I když se kouči třeba i nelíbí, je to cesta klienta. Jeho rozhodnutí. Jeho život. Respektovat cestu vybranou klientem pro mě bylo z práce kouče to nejtěžší. Neradit, pouze provázet.

    Respektovat neznamená souhlasit

    Kdysi toto poznání a zároveň umění jednou větou shrnul Jan Kraus v jeho Show, když komentoval volbu prezidenta – volně citováno: „Respektuju volbu ostatních, to neznamená, že s ní nesouhlasím.“
    A mě to docvaklo 🙂 Jasně, to je objev! To je ono. A jak jednoduchá definice:

    Respektovat neznamená souhlasit.

    Vnitřní boj a osobní síla

    Respektovat názor či rozhodnutí druhého, pokud s ním nesouhlasíte, je o naší obrovské vnitřní síle. Poskytnout a ponechat druhým jejich prostor a nechat věci být. Často svádím vlastní vnitřní boje 🙂

    Mé vnitřní války

    Občas se mi nelíbí, jak mé děti vychovávají své děti, ale držím …. pusu a respektuji jejich volbu a způsob výchovy (to víte, že ne vždycky 😉 trochu šidím, například cukrovím krmím vnučky v přiměřené míře pořád 🙂 ).

    Občas se mi nelíbí rozhodnutí nebo konání mého muže. Svedu vnitřní boj, držím rukama rty u sebe, ať nemůžu mluvit, sednu si na ruce, ať nemůžu nic dělat. A až si to uvnitř sebe vybojuju a nechám to být, jdu mu dát pusu a říct mu, že ho miluju (i když já bych to udělala jinak 😉 ).

    A pokud je to moc, tak požádám

    • „Prosím, mohl bys to příště zkusit udělat tak a tak?“
    • „Víš, ocenila bych, kdybys příště zvážil i můj pohled na věc.“
    • „Prosím vezmi příště v úvahu i můj pohled na věc.“

    Postřehy a doporučení do života

    • Pamatujme si, že respektovat neznamená souhlasit.
    • Můžeme respektovat a přesto mít vlastní názor. Tento objev pro mne byl nesmírně osvobozující. Pokud chceme, aby druzí zohlednili náš názor či rozhodnutí, s respektem je o to požádejme.

    Respektovat NEZNAMENÁ souhlasit.

  • O lidské připoutanosti a volnosti

    O lidské připoutanosti a volnosti

    Nadzvedne vás ze židle, když někdo trvá na nedůležitých věcech?

    A co obráceně? Prudíte své okolí lpěním na podstatných věcech, které však jsou pro vaše okolí naprosto nepodstatné? 🙂

    Já například okamžitě poznám špatně uloženou knížku v knihovně!

    Moje malá válka

    V rodině bývalého manžela se vždy obědvalo ve 12 hodin a na tomto čase tchyně striktně trvala. Když píši ve 12, myslím tím přesně ve 12. Ani o minutu před, ani po. Nesmírně mě to popouzelo a tak jsem chodila pozdě. Správně tušíte, že naschvál. Já byla spokojená, tchyně naštvaná.

    Byt jako z katalogu

    Když jsem byla malá, obdivovala jsem uklizené byty kamarádů mých rodičů. Ne, že bychom doma měli nepořádek, ale nikdy náš byt nevypadal jako z katalogu. Vdala jsem se a usilovat o sterilní pořádek bylo nad lidské síly. Dočkala jsem se až ve chvíli, kdy děti odešli z domu, a já měla dvoupokojový byt jen pro sebe. Kamarádky mě chválily, jak mám uklizeno.

    Byt jako z katalogu

    Můžete aspoň na chvíli udržet pořádek?!

    Jenže přišla další životní etapa. Nový přítel, jeho puberťácký syn, mé malé vnučky a nový velký byt. O sterilním pořádku se mi mohlo jen zdát. Jenže já na něm striktně trvala. Mohla jsem duši vypustit, abych měla krásně uklizeno.

    Za chvíli ale bylo smetí na podlaze, drobky na gauči, drobky na stole, nezasunuté židle, přes ně přehozené ručníky (protože v koupelně je přece vlhko), neuklizené peřiny (vždyť se do nich zase poleze a musejí se vyvětrat), poprskané zrcadlo a upatlaný kohoutek, kartáčky na zuby jen tak na umyvadle (aby přece byly po ruce). Roztahané hračky po pokoji (vždyť holky zase přijdou). Na gauči rozházené polštářky a deky (proč mají být srovnané podle barev?!). Byla jsem naštvaná a vyčerpaná.

    Jako tchyně

    Já byla na nervy, mé okolí mě nechápalo. A pak jsem si jednou vzpomněla na tchyni. Na obědy přesně ve 12. Na to, jak křesla musela stát přesně v těch vytlačených kolečkách na koberci. A to byl ten velký AHA moment, kdy jsem si uvědomila, že dělám přesně to, co jsem u tchyně nesnášela.

    Má připoutanost k pořádku

    Připoutala jsem se ke katalogovému pořádku v bytě. Byl pro mě prioritou. Pro uspokojení své potřeby jsem dělala vše. Trvala na svém, zlobila se, hádala se, vytvářela dusno.

    Až jednoho dne jsem si uvědomila, že to je JEN MOJE POTŘEBA. Nepříjemnou atmosféru vytvářela má PŘIPOUTANOST K POŘÁDKU. Tak jsem se na pořádek vykašlala. Ne ze dne na den, postupně. Už mě nevztekají odsunuté židle od stolu a drobky na gauči. Patří k životu.

    Připoutanost škodí a vyčerpává

    Nezdravá připoutanost k čemukoliv, lidem, činnostem, věcem, pravidlům, …, komplikuje život. Tím, že na něčem striktně trváme, nejsme ochotni kompromisu, nejsme ochotni se něčeho vzdát, vytváříme dusno a sebe vyčerpáváme. Proto dnes sleduji své připoutanosti a snažím se na nich pracovat. Chci být více volná.

    Co s připoutanostmi?

    • Důležité je připoutanost si uvědomit a přiznat si ji.
    • Pojmenovat ji.
    • Poté hledat cestu, jak postupně slevovat z přehnaných potřeb.
    • Učit se býti více flegmatikem a dopřát víc volnosti sobě i druhým.

    Jen prosím pozor na extrémy, vše s rozumnou mírou.

    Jaké jsou vaše připoutanosti?

    Připoutanost k lidem 😀
  • Jím houby, nevidím houby

    Jím houby, nevidím houby

    K napsání tohoto článku mě inspiroval komentář kamaráda a bývalého kolegy Davida na FB (k předešlému článku), že je důležité dětem nelhat a vzpomínka mé dcery.

    Brrrr, houby

    Mé, dnes již dospělé děti, od mala nejedí jídla s houbami. Ani houbovou omáčku, ani smaženici, ani polévku. Naopak já houby miluju.
    Pokoušela jsem se různými metodami děti přesvědčit, že houby jsou chutné a zdravé. Neuspěla jsem s argumenty, nezabraly sliby ani s tresty.

    Proč? Prostě proto

    Neptejte se mě, proč jsem se tak usilovně snažila houby do žaludků dětí dostat. No „protože prostě proto“. Nebo jak říkají na Ostravsku: „Bo …“ Asi jen z principu … Cílem byla pestrá strava, ne otrava 🙂 .

    Až jednoho dne při mletí kávy přišel nápad!

    Víte, že sušené houby rozemelete v ručním mlýnku na kávu na jemný prášek? Aha?! A tak se mi nakonec podařilo propašovat houby do omáčky k masu.

    Oběd s tajenkou

    Vítězoslavně jsem dětem naservírovala oběd, těstoviny s oblíbenou UHO. Dcerka zvážní a očichává omáčku. Podezřívavě ke mně zvedne pohled: „Mami, tys tam dala houby!“
    Já skálopevně a s klidem: „Prosím tě! Vidíš tam někde nějaké houby?!“
    Zmatená odpověď: „Ne …“
    „No tak vidíš. A jez, vystydne ti to.“
    „Ale voní to a chutná jak houby,“ argumentuje naprosto zmatená dcerka.

    Paradox v hlavě

    V jejích 8 letech se nedokáže vyrovnat s paradoxem, kdy jí mozek říká, že cítí a jí houby, ale oči je nevidí. Ale protože věří mámě, omáčku nakonec sní.
    Časem, při nějakém rodinném večeru, když byly větší, jsem jim svou fintu prozradila. Odpustily mi a dodnes se tomu smějeme.

    Snažím se o respekt k dětem

    S přibývajícími léty zjišťuji, že dnes bych se v mnoha situacích z mého mládí zachovala jinak. A tak si dovolím nostalgický povzdech a připojím se ke komentáři, který na FB psala spolužačka Hanka: „Škoda, že některá prozření přicházejí tak pozdě.“ Co naděláme… čas zpět nevrátíme 🙂

    Poučení

    • Nemá smysl vyčítat si minulost. V danou chvíli jsme udělali, co jsme považovali za nejlepší.
    • Důležité je, poučit se pro příště. Změnit svůj přístup a respektovat.
    • Říkat pravdu, nebo mlčet? 🙂

    A upřímně… Kdo z nás nikdy, ale opravdu nikdy nelhal?

    Epilog

    Obě mé děti vychovávají své děti, mé vnučky, s cílem „říkat pravdu, nelhat“. Stejně jako to v komentáři píše kamarád a kolega.

    Davide, dovolím si tě citovat:

    Dle mého je základ dětem nelhat. Žádné kecy o tom, že jehla nebolí. Bolí. Dostaneš ji a bude dobře. Bolest k životu patří.
    Stejně jako to, že pomocná ruka je na konci tvé paže. Pomůžu, naučím, samozřejmě. Ale jak to bude, je jen ve tvých rukách, synku můj 😊

    A symbolicky a náhodou 🙂 můj dnešní oběd.
  • Jsou výchova a stůl příčinami neúspěchů?

    Jsou výchova a stůl příčinami neúspěchů?

    Jsme spíše životními tvůrci a držíme svůj život pevně v rukou, nebo jsme oběťmi? Kde se vzalo naše místo kontroly a vlivu?

    Nedávno se vnučka při honičce po bytě uhodila do rohu stolu a plakala. Prababička ji utěšuje: „Pojď, naplácáme mu (stolu).“ A společně s vnučkou trestají stůl: „Ty stole jeden!“ Vnučka přestává plakat: „Pitomej stůl, babi! Proč tady stojí?“
    V tu chvíli rázně zasahuje maminka vnučky: „Stůl za to nemůže. Mohla jsi ho obejít. Příště si dej pozor a nesváděj to na stůl.“

    Místo kontroly a vlivu se vytváří již v dětství

    Přístup prababičky vnučku učí, že ona sama věci neovlivňuje, že situaci neřídí. Věci se dějí a ona na ně nemá vliv. V jejím případě za nehodu může stůl. Ona je obětí, chudáčkem.

    Přístup maminky naopak říká, že ona sama věci a okolí ovlivňuje. Ona je aktérem, tvůrcem, příčinou. Nedávala pozor a uhodila se. Bude-li příště pozornější, neuhodí se.

    Výchovou se tak učíme, kde máme své místo kontroly a vlivu a v dalším žití si ho zkušenostmi potvrzujeme. Buď je uvnitř mě (jsem to já), nebo je mimo mě (pak je to okolí).

    Dospělost

    V dospělosti se pak setkáváme s lidmi, kteří věří, že vše je v jejich rukou, nebo s lidmi, kteří jsou přesvědčení, že na dění kolem sebe nemají vliv.

    Příklad z praxe – pracovní svět

    Na personálním úseku bude volné místo vedoucí personalistky. Paní Klaudie, přemýšlí a plánuje, co může udělat pro své povýšení. Paní Tereza by také ráda byla vedoucí, ale složí ruce do klína a čeká, až si jí nadřízení všimnou a povýší ji. Může být i hůř. Tereza vůbec v povýšení nevěří, protože jí se tak úžasné věci nestávají.

    Příklad z praxe – soukromý svět

    Tereza je v manželství už dlouhá léta nespokojená. Při rozhovoru s Klaudií si posteskne: „Kdyby si tak Petr chtěl někoho najít a odstěhovat se, vše by se tak vyřešilo.“ Klaudie reaguje: „Tak to já bych na to nečekala. Když jsem si uvědomila, že už se svým mužem nechci být, navrhla jsem mu, že zkusíme chvíli žít odděleně.“

    Terezino místo kontroly a vlivu je mimo ni, Klaudie má naopak místo kontroly a vlivu uvnitř sebe.

    Trocha teorie

    Osoby s vnitřním (interním) místem kontroly

    věří, že výsledek jejich činnosti je závislý na jejich přičinění, a že svůj život mají pevně ve svých rukou.
    Tzv. internalisté (tvůrci) vycházející ze sebe, z vlastních schopností, dovedností a možností. Bývají zdravější, spokojenější a lépe zvládají zátěžové situace.

    Tvůrce pracuje 🙂

    Osoby s vnějším (externím) místem kontroly

    věří, že jejich úspěchy či nezdary jsou ovlivněny a určeny vnějšími vlivy mimo ně. Předpokládají, že se situace vyřeší sama nebo bude vyřešena zásahem druhé osoby či osudu.
    Tzv. externalisté (oběti) často používají pasivní strategie zvládání zátěže, objevují se u nich pocity bezradnosti, vzdávání se.

    Oběť čeká 🙂

    Poučení – jsou dvě

    • Místo kontroly jsme získali výchovou a životem si ho dále potvrzujeme. Je to náš autopilot. Dobrá zpráva je, že náš přístup můžeme změnit. Je možné se „přeučit“. Původní vzorec sice zcela nevymažeme, ale můžeme ho změnit. A je jedno kolik je nám let, mozek je schopen učit se do vysokého věku.
    • Jsme-li rodiči nebo prarodiči, učme své děti, že jsou tvůrci svého života, učme je, že oni jsou příčinou toho, co se jim děje a také toho, co se jim podaří.

    Jaké je vaše místo kontroly a vlivu?
    Co učíte své děti a svá vnoučata vy?

    Příčina nehody a budování místa kontroly mimo sebe .-)

  • Všechno je jen na mně

    Všechno je jen na mně

    Abych všechno dělal/a já. Co by dělali, kdyby nebylo mě?

    Paradox toho, co chceme a toho, co děláme, který se týká žen i mužů, přestože aktérem příběhu je žena, (klientka Studia osobního rozvoje).

    Zpověď Bohunky z doby před 2 lety

    „Jsem vyčerpaná a otrávená, všechno je doma na mě. Nejen, že uklízím, vařím, nakupuju, peru, ještě se starám i o vše kolem baráku. Kdo myslíte, že domluvil servis na kotel? A ta stará kuchyňská linka tam bude, dokud se o novou nepostarám já. Když už náhodou něco udělají, stojí to za starou bačkoru. Nebýt mě, shnijí ve špíně a bydlet budou jak bezdomovci.“

    Radikální řešení

    Bohunka před 2 lety žila s manželem a 2 dospělými dětmi. Vytoužená pomoc a ocenění od rodiny nepřicházely. Byla vyčerpaná a zklamaná a nevěděla, jak situaci změnit. Nakonec zvolila radikální řešení, koupila si byt a odstěhovala se.
    Zároveň čekala, že její děti a manžel budou nešťastní. Představovala si, jak budou litovat, že ji nechali odejít, jak umřou hlady a na špínu.

    Nic z toho se nestalo

    Po Bohunčině odchodu začal manžel normálně fungovat. Dokonce postavil „do latě“ i obě děti, které se konečně osamostatnily. A má i novou kuchyň.
    Překvapená Bohunka se ptá: „Proč to nešlo dřív? Proč, až když jsem odešla?“

    Proč? Protože …

    Dokud budeme vše dělat sami, není důvod, proč by to měli dělat druzí.
    Pokud budeme pomoc a práci druhých kritizovat, pomáhat přestanou.
    Pokud neřekneme, jak se cítíme a co potřebujeme, je možné, že se pomoci nedočkáme.

    Je běžné, že se jedná o děděné vzorce chování.

    Chcete změnu?

    • Řekněte svému okolí, jak se cítíte a jakou pomoc očekáváte.
    • Udělejte jmenný rozpis prací (povzneste se nad rádoby vtipné poznámky rodiny).
    • Přestaňte všechno dělat sami (ten nepořádek vydržíte 🙂 ).
    • Nekritizujte a poděkujte (nikdy neuklidí tak perfektně jako vy).
    • Buďte vytrvalí a trpěliví (neustupujte a mějte pochopení).

    Začátky budou obtížné

    Připravte na pobouřené reakce a nátlak okolí.
    Rodina zřejmě bude chtít, abyste fungovali, jako dříve, protože to pro ně bylo velmi pohodlné.

    Vydržte.

    Stěhování zvažujte teprve potom, co přinejmenším vyzkoušíte tento postup.

    Doma nám už dlouhou dobu funguje seznam věcí, které je třeba udělat. Pocit, když škrtáte řádek červenou fixou, protože je hotovo, je k nezaplacení 🙂
  • Za potíže s matikou můžou knedlíky

    Za potíže s matikou můžou knedlíky

    „Kolik chceš knedlíků?“ Chceš dva, dostaneš tři.

    S matikou jsem měla vždy potíž a mám podezření, že za tím jsou knedlíky. Jako malé holky se mě babička i maminka Lída ptaly, kolik chci na oběd knedlíků. Chtěla jsem dva, na talíři přistály tři. Ten zmatek v hlavě! Aha! Tak 2 jsou vlastně 3! To kvůli knedlíkům mi později v počtech vycházely špatné výsledky!

    Z matky na dceru a dál

    Nedávno (dnes už) prababička Lída pozvala rodinu na knedlo-vepřo-zelo. Kuchyň je u ní malá a tak obědváme na etapy. U stolu sedíme já, syn a dvě vnučky, 5 a 6 letá. Obě už umí napočítat do dvaceti.

    Zase je to špatně

    Prababička se ptá: „Kolik chcete knedlíků?“ Holky odpovídají, že každá dva. Na talíře dostanou po třech. Ta mladší 5letá překvapeně kouká a šeptá tátovi: „Tatí, já jsem chtěla dvě.“ Ta starší kroutí pochybovačně hlavou: „Babííííí, to nejsou dva!“
    A já s pobavením koukám, jak se historie opakuje. Holt naučené vzorce chování jen tak snadno nevymažeš.

    Ze tří na čtyři

    Je řada na mě, prosím o tři knedlíky. Kolik myslíte, že jsem jich dostala? Na protesty typu: „Chtěla jsem tři, dáváš mi čtyři.“ Nebo „To je moc.“ Dostávám odpověď: „To sníš. Tři máš málo.“

    Poučení

    Přestože si babička myslí, že dva jsou tři, tak to není pravda. Dva jsou opravdu dva a tři jsou tři.
    Když chce někdo jen dva knedlíky, já dávám dva, zbyde víc na mě 😉 .

    Teď vážná chvilka k zamyšlení

    Můžeme být iniciátorem změny v rodinných stereotypech a nemusí jít jen o počty knedlíků na talíři.
    Pojďme si dát chvilku (a sklenku vína k tomu 🙂 ) a udělat malou revizi.

    Jaké rodinné vzorce jsme převzali od svých rodičů?
    Které z nich předáváme dalším generacím?
    Které chceme a které nechceme předávat dál?
    Co můžeme udělat?

    I tyhle malé cácorky dostávají tři knedlíky místo dvou. Kam to jen povede? 🙂
  • Nej/starší sourozenec = mistr Yoda + Hellboy + Matka Tereza

    Nej/starší sourozenec = mistr Yoda + Hellboy + Matka Tereza

    Jsem nejstarší ze tří sourozenců a dlouho jsem své nejbližší organizovala a mluvila jim do života.

    Někteří máme štěstí být první, přičemž jsme se přičinili jen tím, že jsme na počátku byli tou nejrychlejší potvůrkou s ocáskem ve správný čas na správném místě.

    Kde se vzala potřeba (a drzost) mít ostatní pod kontrolou?

    „Běžte ven a máš je na starost!“ říkávali mi rodiče, když jsme byly ještě děti. Nebo: „Jdeme pryč, máš to tady na starost.“ A kdykoliv se něco semlelo, hádejte, kdo dostal vynadáno? Samozřejmě já, protože jsem je/to měla na starost.

    Mistr Yoda, Hellboy a Matka Tereza

    A tak jsem se naučila mít odpovědnost za své okolí a věci pod kontrolou. Radila jsem, pomáhala, pečovala. Byla jsem mistr Yoda, Hellboy a Matka Tereza v jednom. Byla jsem „kápo“ rodiny a domnívala se, že vše držím pevně v rukou.

    Vy byste si nechali mluvit do života?

    Dlouhou dobu jsem si roli šéfa rodiny užívala s přesvědčením, že ostatní jsou šťastní, že mě mají. Nikdy mě nenapadlo zeptat se jich na názor. Tak například, když měl někdo narozeniny, obeslala jsem ostatní smskou, abych jim to připomněla. Až jednou přišla reakce: „Hele, děláš z nás …… sklerotiky.“

    Nikdo to po mě nechtěl

    Tak já se tady snažím a místo poděkování z nich prý dělám sklerotiky. Čekala jsem vděk a ocenění, ne výčitky. Cestou na školení jsem si stěžovala kolegovi: „Už toho mám dost, o všechno se starám jen já. Maminka bude mít 60 a všichni čekají, že oslavu zařídím já.“
    „No a zařídíš?“     ptá se kolega.
    „Ne! Nebudu se pořád starat jen já.“
    „Hm. A kdo ji tedy zařídí?“
    „To já nevím.“
    „Aha. A řeklas jim, že oslavu nebudeš chystat?“
    „Ne, snad by mohli být konečně iniciativní i sami od sebe!“

    Z role šéfa rodiny do role rebela

    Místo dospělácké domluvy ve stylu: „Hele, já oslavu zařizovat nebudu. Prosím ujměte se toho někdo,“ jsem si zahrála na uražené děcko. Pěkný sešup z role šéfa do role rebela. Nakonec jsem se s rodinou domluvila a šedesátiny se povedly.

    Poučení?

    Staré vzorce chování z hlavy nevymažeme, ale můžeme je měnit.
    Nepřebírejme odpovědnost za druhé. Respektujme jejich hranice a způsob života.
    Chovejme se jako dospěláci, ne jako uražená děcka.
    Vedlejší nezamýšlený důsledek takové změny v našem chování? Více času a energie pro sebe.

    P.S. ÁÁÁÁ … koukám, že zítra má tchyně narozeniny, tak jdu poslat smsky. 🙂 Nééééé, kecám 🙂