Rubrika: Komunikace

Ač říkám, že piju, stejně vždycky piju málo 🙂

Stává se mi občas, asi jako každému, že mě bolí hlava. Doma si pak, také jen občas! …, postěžuju: „Mě dneska zase tak bolí hlava…“ (… a chci politovat).

Odpověď

Co myslíte, že udělá můj muž? Jeho odpověď? Zeptá se: „A piješ?“
Nemyslí tím alkohol, ale vodu 🙂 Co asi čeká, že mu řeknu? Odseknu: „Ježišmarjá, jasně, že piju!“

Jak se může tak hloupě ptát?!

Myslí to dobře

Chce mi říct, že když mě bolí hlava, možná jsem ten den míň pila. Má o mě starost. Jenže místo, abych jeho starost a péči ocenila, jsem naštvaná. Proč?!

Proč se zlobím

Protože se ptá rodičovským způsobem. Jakoby mě vrátil do dětství, kdy mi rodiče neustále kladli dotazy: Už jsi jedla? Pila jsi? Umyla sis ruce? Jsi nachystaná do školy? apod.

Už nejsme děti

Já už ale nejsem dítě. A nechci být dítě! Jenže schéma (autopilot) z dětství je okamžitě v hlavě a já jsem nazlobená, že se mnou jedná jako s dítětem. A tak také jako dítě odmlouvám:

„Jasně, že piju! Copak jsem malá?! Vždyť vím, že musím pít.“

Víte, co je úplně nejhorší? Že má pravdu. Ten den jsem fakt pitný režim nedodržela, ale už jen proto, že se ke mně chová jako rodič, to nepřiznám a odseknu.

Rodičovský přístup

To, co nás zlobí, je většinou rodičovský přístup partnera, protože nás staví do roviny vztahu rodič – dítě. Zatímco my chceme vztah dospělý – dospělý.

Poučení

Naši drazí to s námi myslí dobře. Proto netrucujme, když se k nám chovají jako rodiče. Zastavme autopilota ve své hlavě a reagujme jako dospělý (ne jako trucující dítě):

„Je možné, že jsem dnes pila míň. Je možné, že právě proto mě bolí hlava.“

Případně pokud chcete, můžete v klidu a bez emocí dodat a požádat:

„Chci ti říct, že kdys se mě takto ptáš, připadám si jako malé dítě, se kterým mluví táta. Proto tě chci požádat, mluv se mnou prosím jako dospělý s dospělým.“

Je naším cílem dokazovat ostatním, že jsme lepší než oni nebo dosáhnout svého?

Velké poučení do života jsem si odnesla z jednoho příběhu z koučovací praxe. Tady je.

Nutný upgrade IT systému

Ekonomická ředitelka předkládala ke schválení širšímu vedení firmy finanční rozvahu na upgrade IT systému. Měla připravenou důkladnou prezentaci, pádné argumenty, přehledná a čísla porovnání.

Nedokončená prezentace

Po krátkém úvodu pustila prezentaci a začala vysvětlovat, co je třeba a proč. Ředitelé ji však nenechali domluvit a rovnou kladli otázky, zda je skutečně upgrade třeba, jestli víme, zda tak rozsáhlý, zda jsou data relevantní, zda to bylo konzultováno s IT odborníky, atd.

Ústup do pozadí

Nenechali ředitelku prezentaci dokončit a doporučili jí, aby do příště vše zjistila a prezentaci znovu připravila. Paní ředitelka souhlasila a stáhla se.

Proč?

Věděla jsem, že to všechno, na co se ředitelé ptali, v prezentaci bylo. Paní ředitelka měla vše konzultováno a pečlivě připraveno. Nechápávala jsem tedy, že se stáhla a prezentaci nedokončila s tím, že na příští poradě se k upgradu IT systému vrátí. Ptala jsem se: „Proč?“

Kdo z nás je ten lepší?

„Víte,“ řekla mi ředitelka, „zeptala jsem se sama sebe, co je mým cílem?

Dokazovat jim, že jsem odborník na svém místě, nebo chci, aby mi peníze na upgrade schválili. Věděla jsem, že když jim teď nechám jejich chvilku slávy, příště mi peníze určitě přiklepnou.“

Měla pravdu. Na příští poradě upgrade všichni bez řečí jednomyslně schválili.

Upozadit vlastní já

Ředitelka dokázala upozadit vlastní ego pro větší cíl. Neměla potřebu dokazovat ředitelům, že to všechno, na co se ptali, ji napadlo také a že vše zvážila. Nechala jim pocit jejich důležitosti, nešla proti jejich egu. Proto na příští poradě vše v pohodě proběhlo.

Poučení

Sledujeme-li větší cíle, je někdy lepší než „tlačit na pilu“ upozadit vlastní já a počkat. Dát druhé straně prostor a čas.

Většina z nás žije v mylném přesvědčení, že když respektujeme názor nebo rozhodnutí druhého, zároveň s ním i souhlasíme.

Můj názor je lepší než tvůj

I já jsem tvrdošíjně prosazovala své názory a svá rozhodnutí (která samo sebou byla vždy lepší než těch druhých) a nechápala jsem, jak tak jasnou věc druzí neberou a říkají nebo chtějí něco jiného.

Rada moudré paní

Až jednou mi moudrá starší paní numeroložka (pro Šumperáky paní Křížková) otevřela oči. Zeptala se mě: „Kolik let je vašim dětem?“
„Hodně, už jsou dospělé,“ já na to.
„Tak proč jim chcete mluvit do života? Je to jejich život. Vychovala jste je a teď už to nechejte na nich. Sbírají vlastní zkušenosti. Nechtějí ty vaše. Dopřejte jim prostor.“
To byla sprcha, kterou jsem potřebovala.

Kouč neradí, kouč provází

Stejným principem se řídí koučování. Kouč neradí, ale pomáhá najít klientovi pro něj tu nejlepší cestu. I když se kouči třeba i nelíbí, je to cesta klienta. Jeho rozhodnutí. Jeho život. Respektovat cestu vybranou klientem pro mě bylo z práce kouče to nejtěžší. Neradit, pouze provázet.

Respektovat neznamená souhlasit

Kdysi toto poznání a zároveň umění jednou větou shrnul Jan Kraus v jeho Show, když komentoval volbu prezidenta – volně citováno: „Respektuju volbu ostatních, to neznamená, že s ní nesouhlasím.“
A mě to docvaklo 🙂 Jasně, to je objev! To je ono. A jak jednoduchá definice:

Respektovat neznamená souhlasit.

Vnitřní boj a osobní síla

Respektovat názor či rozhodnutí druhého, pokud s ním nesouhlasíte, je o naší obrovské vnitřní síle. Poskytnout a ponechat druhým jejich prostor a nechat věci být. Často svádím vlastní vnitřní boje 🙂

Mé vnitřní války

Občas se mi nelíbí, jak mé děti vychovávají své děti, ale držím …. pusu a respektuji jejich volbu a způsob výchovy (to víte, že ne vždycky 😉 trochu šidím, například cukrovím krmím vnučky v přiměřené míře pořád 🙂 ).

Občas se mi nelíbí rozhodnutí nebo konání mého muže. Svedu vnitřní boj, držím rukama rty u sebe, ať nemůžu mluvit, sednu si na ruce, ať nemůžu nic dělat. A až si to uvnitř sebe vybojuju a nechám to být, jdu mu dát pusu a říct mu, že ho miluju (i když já bych to udělala jinak 😉 ).

A pokud je to moc, tak požádám

• „Prosím, mohl bys to příště zkusit udělat tak a tak?“
• „Víš, ocenila bych, kdybys příště zvážil i můj pohled na věc.“
• „Prosím vezmi příště v úvahu i můj pohled na věc.“

Postřehy a doporučení do života

• Pamatujme si, že respektovat neznamená souhlasit.
• Můžeme respektovat a přesto mít vlastní názor. Tento objev pro mne byl nesmírně osvobozující. Pokud chceme, aby druzí zohlednili náš názor či rozhodnutí, s respektem je o to požádejme.

Respektovat NEZNAMENÁ souhlasit.

Jsem nejstarší ze tří sourozenců a dlouho jsem své nejbližší organizovala a mluvila jim do života.

Někteří máme štěstí být první, přičemž jsme se přičinili jen tím, že jsme na počátku byli tou nejrychlejší potvůrkou s ocáskem ve správný čas na správném místě.

Kde se vzala potřeba (a drzost) mít ostatní pod kontrolou?

„Běžte ven a máš je na starost!“ říkávali mi rodiče, když jsme byly ještě děti. Nebo: „Jdeme pryč, máš to tady na starost.“ A kdykoliv se něco semlelo, hádejte, kdo dostal vynadáno? Samozřejmě já, protože jsem je/to měla na starost.

Mistr Yoda, Hellboy a Matka Tereza

A tak jsem se naučila mít odpovědnost za své okolí a věci pod kontrolou. Radila jsem, pomáhala, pečovala. Byla jsem mistr Yoda, Hellboy a Matka Tereza v jednom. Byla jsem „kápo“ rodiny a domnívala se, že vše držím pevně v rukou.

Vy byste si nechali mluvit do života?

Dlouhou dobu jsem si roli šéfa rodiny užívala s přesvědčením, že ostatní jsou šťastní, že mě mají. Nikdy mě nenapadlo zeptat se jich na názor. Tak například, když měl někdo narozeniny, obeslala jsem ostatní smskou, abych jim to připomněla. Až jednou přišla reakce: „Hele, děláš z nás …… sklerotiky.“

Nikdo to po mě nechtěl

Tak já se tady snažím a místo poděkování z nich prý dělám sklerotiky. Čekala jsem vděk a ocenění, ne výčitky. Cestou na školení jsem si stěžovala kolegovi: „Už toho mám dost, o všechno se starám jen já. Maminka bude mít 60 a všichni čekají, že oslavu zařídím já.“
„No a zařídíš?“ ptá se kolega.
„Ne! Nebudu se pořád starat jen já.“
„Hm. A kdo ji tedy zařídí?“
„To já nevím.“
„Aha. A řeklas jim, že oslavu nebudeš chystat?“
„Ne, snad by mohli být konečně iniciativní i sami od sebe!“

Z role šéfa rodiny do role rebela

Místo dospělácké domluvy ve stylu: „Hele, já oslavu zařizovat nebudu. Prosím ujměte se toho někdo,“ jsem si zahrála na uražené děcko. Pěkný sešup z role šéfa do role rebela. Nakonec jsem se s rodinou domluvila a šedesátiny se povedly.

Poučení?

Staré vzorce chování z hlavy nevymažeme, ale můžeme je měnit.
Nepřebírejme odpovědnost za druhé. Respektujme jejich hranice a způsob života.
Chovejme se jako dospěláci, ne jako uražená děcka.
Vedlejší nezamýšlený důsledek takové změny v našem chování? Více času a energie pro sebe.

P.S. ÁÁÁÁ … koukám, že zítra má tchyně narozeniny, tak jdu poslat smsky. 🙂 Nééééé, kecám 🙂